Půjde už do školky? O zralém jablíčku

Půjde už do školky?

O zralém jablíčku

„Jak poznáme, že je jablko zralé? Když samo spadne! Kdybychom je museli kroutit, abychom jej utrhli, museli bychom se dopustit násilí. Stejné je to s dětmi,“ vysvětluje psycholog. „Je zkrátka vždy dobré počkat, až přijdou signály ze strany dítěte.“

Každý rodič se dříve či později zeptá: „Je už moje dítě dostatečně zralé na to, aby trávilo své dny v kolektivu? Neměli bychom přece jen pár měsíců počkat?“

Jak poznat, že naše ratolest je už připravená na docházení do školky? Není to jen o fyzickém věku dítěte, ale také psychické připravenosti. O tom, zda už je naše dítko nachystané na styk s dosud neznámými vrstevníky a cizími „tetami“. „Já si myslím, že dítě v rámci své socializace pro život v kolektivu přirozeně dozrává v průběhu celého předškolního věku,“ říká ředitel Dětského centra Paprsek a propagátor terapie pevným objetím PhDr. Jaroslav Sturma „Kojenecký věk je doba, kdy dítě vstupuje do světa prostřednictvím jedné osoby, většinou matky, V batolecím věku už rozšiřuje své poznávání na širší rodinu, babičky, tety a dědečky. A předškolní věk je obdobím, kdy se socializace rozšiřuje dál,“ pokračuje psycholog.

„Platí, že dítě je zralé, když začíná vyhledávat ostatní děti. Nemá těžkosti s tím, že se vzdálí od maminky, zapojuje se do hry s dalšími dětmi, úplně neznámými, třeba na pískovišti. K mámě se vrací jen v momentech, kdy si odře koleno nebo má žízeň. Děti jsou ve velké většině společenské, u těch, které neutíkají do společnosti a příliš dlouho se brání, ta pravá doba ještě nenastala,“ vysvětluje psycholog.

„Výzkumy jednoznačně neříkají, že dítě, které projde mateřskou školou, se lépe adaptuje v dalším, školním prostředí. Školka, ale může být vhodnou přípravou na školní docházku,“ říká doktor Šturma. Podle jeho slov vše, co má vést k úspěchu, je potřeba zkoušet po malých krůčcích. Začátek je vždy těžký a pro rodinu čerstvého školkaře jde o velice náročné období. Na rodiče je vynakládán obrovský tlak a dítě je ve velkém stresu.

Navíc většinou po prvních pár dnech dítě „odpadne“, protože na něj začaly kromě jiného působit i neznámé, cizí bacily.

Adaptační proces dítěte trvá obvykle asi šest týdnů.

Osamostatňování dítěte mohou bránit různé faktory — sociální nebo zdravotní zátěž. Stres navíc nemusejí vyvolávat negativní události, ale i taková radostná chvíle, kdy do rodiny přibude další miminko. Rozmezí mezi sourozenci bývá nejčastěji právě okolo tří let. Často se tak stane, že maminka přinese domů nový objekt zbožňování právě v době, kdy staršího bráchu čekají nové zážitky. On to ale cítí jinak — jako kdyby ho už rodiče neměli rádi a chtěli jej vyměnit za něco přitažlivějšího, nového. „Velmi často jde starší dítě do regrese, chová se jako miminko, začne se třeba pomočovat, chce krmit, místo aby jedlo samo,“ vysvětluje psycholog. V tomto období, než se starší dítě smíří s novým přírůstkem do rodiny, je pro začínajícího školáčka z psychologického hlediska výhodnější, když mamince vypomůže někdo další z rodiny a dítě zůstane ještě nějaký čas doma či dochází do školky jen třeba dva dny v týdnu.

Při prvních školkových krůčcích můžeme dítěti, toto pro něj těžké zvykací období, zpříjemnit, aby se mu tolik nestýskalo. „V každém případě je dobré dítěti slíbit, že se vrátím, že se na mne může těšit. Pak jej mohu ocenit, například tak, že půjdeme společně do cukrárny na zmrzlinu,“ vyjmenovává doktor Sturma. Dítěti můžeme dát s sebou něco, co jej spojuje s domovem (oblíbený plyšák), nebo s maminkou — třeba kapesník navoněný jejím oblíbeným parfémem. Jak to dítěti ještě usnadnit?

Vzbuďte zájem — vysvětlete dítěti, o čem školka je. Povídejte si s ním o kamarádech, o hračkách.

Voďte včas — přicházejte před tím, než se děti rozdělí do skupinek, ve kterých si budou hrát. Jinak by se dítě mohlo cítit jako outsider.

Dodržujte rituály — vyzvedávejte dítě vždy ve stejnou dobu. Dětský čas plyne pomaleji než čas dospělého, neprodlužujte jej proto ještě vaším pozdním příchodem.

Mnohý začínající školkař začne v noci znovu hledat oporu v rodičovské posteli. Pokud se tak děje v „inkubační“ době, je to normální. „Ditě není samo, jsme s ním, dotýkáme se ho, má pocit jistoty“ říká psycholog. Pokud mu dáme najevo, že jsme zde, kdykoli nás bude potřebovat, postupně se zklidní.

Vše se má dít postupně, i školka by se tedy měla „dávkovat“ — nejdřív jeden den v týdnu, dva dny, domů po „o’…

Možná máte po četbě předchozích řádků pocit, že to přece nemůže zvládnout. Nebojte se, dílo se nakonec vždy podaří. Zvládne počáteční nejistotu, dítě si ve školce zvykne a vše zapluje do zaběhnutých kolejí.

Autor: Markéta Ostřížková

Odborná spolupráce: PhDr. Jaroslav Šturma, Dětské centrum Paprsek, Praha

Vypracovala podle článku z časopisu Klinika: Hedvika Černá