POKUD MÁTE V RODINĚ VÍCE NEŽ JEDNOHO POTOMKA, SOUROZENECKÉ RIVALITĚ  SE PROSTĚ NEVYHNETE.  KDY JE ZDRAVÁ  A  PROSPĚŠNÁ  A  KDY UŽ BYSTE MĚLI ZASÁHNOUT?

                                  SOUROZENECKÁ RIVALITA

Míru  soupeření ovlivňuje věkový rozdíl mezi sourozenci, počet

dětí, rozdíly v pohlaví, nastavení v rodině a i postoj rodičů, o jejichž čas a

pozornost  se vedou lité boje.  Největší rivalita bývá při věkovém rozdílu

sourozenců v rozmezí zhruba 18 až 24 měsíců, lepší je to v případech, pokud je

rozdíl o hodně menší. Pokud je dítěti v čase příchodu sourozence už 5 až 6 let,

je už značně samostatné, a když ho hodně zapojíte, bude se cítit spojencem

rodičů a pomocí získá pocit vlastní zodpovědnosti a důležitosti.  Už má

vytvořenou vlastní identitu, uvědomuje si svoje postavení a lásku rodičů a

nemá potřebu o svoje dosud výsadní postavení bojovat. Žárlivost se ale netýká

pouze prvorozených dětí, které příchodem sourozence přicházejí  o své dosud

výsadní postavení.  Dlouhodobé výzkumy ukázaly, že i třetí nebo čtvrté dítě

může odmítat přijmout nového člena rodiny i přesto, že je zvyklé dělit se o

lásku a pozornost rodičů se sourozenci, stejně jako nejmladší dítě může žárlit

na svoje starší sourozence, ale u vícečetných rodin je to jev méně častý  než

v rodinách s jedním nebo dvěma dětmi.

Dítě v batolecím věku se přirozeně považuje za středobod vesmíru a má

vytvořenou jasnou hierarchii, ve které je na vrcholu a ostatní jsou tady od toho,

aby uspokojovali jeho potřeby.  Když se v rodině s batoletem objeví nové

miminko, je to pro dosavadního ničím neohrožovaného favorita pochopitelný

šok. Onen šok lze zmírnit, pokud zkusíte dítěti vysvětlit, co se bude dít: že je

v bříšku miminko, které až se narodí, bude jen jíst a spát, ale později bude mít

doma kamaráda se kterým si bude hrát…Komunikace je důležitá v každém

vztahu.

Vděčným spouštěčem hádek a konfliktů jsou právě hračky. Mělo by fungovat

pravidlo, že kdo si vzal hračku jako první, ten si s ní může hrát a druhý

sourozenec  musí počkat, až ji sourozenec odloží, čímž se učí respektu vůči

druhým a trpělivosti- teoreticky.  Realita je často taková, že kromě slovní

inzultace přeroste v útok fyzický, jednoduše se děti poperou. Zde je potřeba

domluvy odložit na později  a rvoucí od sebe oddělit, aby si neublížili.  Jsou i

rodiče, kteří rvačku dokážou ignorovat- a ta často zhasne tak rychle a nečekaně,

jako vzplála. V ideálním světě bychom měli všechny děti stejně zahrnovat

takovou láskou a pozorností a dávat všemožně najevo, že jsou pro nás

rovnocenné, že ani nebudou mít potřebu mezi sebou soupeřit. Coby rodiče

bychom měli vystupovat v roli těch moudrých a rozvážných, ačkoli nám to často

dokola se hádající nebo řvoucí potomkové moc neumožňují. Samozřejmě že

nejlepší je zhluboka se nadechnout a vydechnout a zachovat chladnou hlavu,

jenomže v dané situaci to také může znamenat výkon srovnatelný se zdoláním

osmitisícovky bez kyslíku.

Ačkoli dětský pokoj připomíná bojiště, vězte, že rozhádané strany se mají ve

skutečnosti velmi rády a v krušných chvílích budou držet při sobě. Při dětských

bojích jde totiž o rozdělení kompetencí a hlavně trénink do života.  Nám

rodičům nezbývá než to všechno chápat, přijmout fakt, že se náš kdysi poklidný

domov proměnil v bojiště, a utěšovat se, že ani my, ani generace před námi

nebyly jiné.

A pár rad na závěr:

• Nedávejte jedno dítě za příklad druhému- podporujete tak mezi nimi rivalitu.
• Chvalte děti nejen za to, co se jim povedlo, ale i za snahu.
• Na příkladech vysvětlete dětem, jak by se měly chovat, aby ke sporům docházelo co nejméně.
• Když k hádce dojde, nesnažte se ji ukončit hned a za každou cenu, pokud se děti hádají „k věci“, učí se řešit spory samy.
• Pokud musíte zasáhnout, snažte se být spravedlivý, rázní a nestranní.
• Vysvětlete dětem, v čem byla chyba a co nebylo správné.
• Pokuste se je smířit, aby na sebe nebyly naštvané.
• I když se budete snažit řešit spory co nejspravedlivěji, málokdy se to podaří a některé z dětí se může cítit ukřivděně.
• V případě, že hádka přerostla ve rvačku, je třeba zvážit vhodný trest, např. ve formě zákazu televize.
• Trestejte s rozvahou: každé dítě je jiné a co je pro jednoho trest, pro druhého to být nemusí.

Text: Eva Riegerová                                                                 Vypracovala: Marie Havlíčková, DiS.

Časopis Vlasta 34/2017

.