Měnící se role otců

Petra Tajzlerová  Sdílet článek na nebo

Měnící se role otců          V dnešním měnícím se světě a ve světle nových poznatků musíme konstatovat, že  s těmito změnami se mění i role otců, které …

Měnící se role otců

Měnící se role otců

         V dnešním měnícím se světě a ve světle nových poznatků musíme konstatovat, že  s těmito změnami se mění i role otců, které musíme věnovat pozornost. Jedině tak můžeme pozvolna oddělovat stereotypy od skutečných rozdílů v působení mužů a žen při výchově a hledat takové způsoby rodinné, ale i školní péče, které budou v nejlepším zájmu dítěte. V této věci je nutné překonat mocné dopady minulosti, kde bylo rozdělení rolí rodičů po staletí dané a opíralo se o staré psychologické výzkumy, které podporovaly pouze pevnou vazbu dítěte a matky. Muži získávají jinou úlohu ve vztahu k dětem a v oblasti výchovy získávají postavení, které nikdy před tím neměli. Jsou dnes podporováni a začíná být běžné, že muži chodí na rodičovskou dovolenou, starají se o děti již v útlém věku, předčítají jim pohádky před spaním, připravují je do školy.

         Muži, otcové, jsou spojování s pevnou rukou, uplatňováním autority, síly (říkáme, že ve škole a často v rodině scházejí) a zdůrazňujeme jejich význam zejména při výchově chlapců již od předškolního věku. U dívek to ovšem platí také, učí se rozumět mužům a jak s nimi vycházet. Ženám obecně připisujeme více empatie, citlivosti. Neplatí to ale stoprocentně, v konkrétní rodině, škole či zaměstnání se můžeme setkat s tím, že je rozdělení rolí mezi muže a ženu poněkud odlišnější, než si běžně představujeme a je zbytečné spekulovat o tom, co to dělá s psychikou dětí. Měli bychom přijmout, že část nedorozumění vzniká z toho, že výchovné přístupy mužů bývají odlišné od přístupů žen. Velmi často vnímáme, že otcové víc nabízejí dětem zábavné, dobrodružné či jinak specifické rekreační aktivity a jsou poněkud benevolentnější k všedním činnostem. Ve chvíli, kdy je tedy posuzujeme očima žen, mohou  se nám jevit jako méně kompetentní k výchově. Mnohem vhodnější je však přijmout výklad, že jsou jiní, dokonce kdyby se ve výchově projevovali stejně jako ženy, rozvoji dítěte by to prospívalo mnohem méně. I proto bychom byli rádi, kdyby ve školách bylo více mužů a kdyby se i v rodinách muži více zapojovali. Nedostatek mužů ve školství je o to bolestnější, že autorita, disciplína a kázeň jsou zcela nezbytné pro stávající hromadné učení.

         Škola nemůže určovat rodičům, jak s ní mají spolupracovat, nicméně přinejmenším v případě problémů dítěte by měla vyslovovat přání, aby přicházeli oba rodiče. Nejde o to, že by jeden rodič špatně přenesl informace, ale přímá a osobní informovanost může zvýšit angažovanost obou rodičů…                                                             

                                               Marcela Bizoňová                                   

 

                                                                Zdroj: Václav Mertin, dětský psycholog, Učitelské noviny 3/2019